Říká se, že člověk je jako strom. Má korunu i kořeny, stranu světla a stranu země, temnou stranu.
Moje temná strana vyvěrá ze žhavého jádra planety, z molekul a atomů kovů a železa, vzlétá ve větru, nadnáší mé sny jako křídla racků na nebi a sílu jí dává oheň z benzínu.
Moje světlo přichází z oblohy, ze slunce v korunách stromů, z třpytu hvězd, vůně růží, chuti babiččiny jahodové marmelády a tepla máminých koláčků.
A když jdu ráno bosá v trávě a kapičky vody mě šimrají na prstech, zpívá kos, voní jehličí a sluníčko kreslí růžovou tužkou do mraků, všechno se propojuje.